Videa o Jiřím z Poděbrad
Jiří z Poděbrad - pro malé děti nebo studentíky
Jiří z Poděbrad
Jiří z Poděbrad - Výlet do historie
Jiří z Poděbrad - Vyprávění
Jiří z Poděbrad - pro malé děti nebo studentíky
Jiří z Poděbrad
Jiří z Poděbrad - Výlet do historie
Jiří z Poděbrad - Vyprávění
Král Jiří z Poděbrad byl osobou, pro historii velmi důležitou dokonce klíčovou. Narodil se 23. dubna 1420 v Poděbradech a zemřel 22. března 1471 v Praze. Jméno tohoto muže bylo původně Jiří z Kunštátu a Poděbrad.
Poslední král českého původu a šlechtic, který byl do královského úřadu zvolen zástupci zemských stavů a byl tak králem voleným, byl Jiří z Poděbrad. V podstatě byl prvním i současně posledním představitelem domácího panstva, který se kdy do čela českého státu dostal. Pozdější král katolíků i kališníků, kterého Alois Jirásek označoval ve svém díle za „husitského krále“, se narodil 23. dubna roku 1420 v Poděbradech.
Rodově pocházel z rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad. Jeho předkové se v době husitských bouří přidali jednoznačně na stranu husitů a tím i Jana Žižky z Trocnova. Otec Jiřího z Poděbrad, Viktorín Boček z Kunštátu, patřil k jasným přívržencům orebského svazu husitů, později známého jako svazu sirotků. Jako sedmiletý po linii otce Jiří z Poděbrad osiřel a jeho výchovu zčásti zajišťovala jeho matka Anna z Vartenberka.
V roce 1434 již Jiří z Poděbrad bojoval jako jinoch sotva čtrnáctiletý ve vojsku panské jednoty v bitvě u Lipan, která skončila pro husitská vojska porážkou a jeho radikálního křídla. V roce 1437 se ujal Jiří z Poděbrad osobně správy rodového rozsáhlého majetku pánu z Kunštátu. V následujícím roce se 11. srpna jako osmnáctiletý účastnil bojů v řadách utrakvistického vojska, v jehož čele stál Hynek Ptáček z Pirkštejna v bitvě u Tábora, ve které dosáhli kališníci vítězství nad katolickým vojskem krále Albrechta II. Habsburského. Po jeho smrti nastaly velké zmatky a chaos v českých zemích a v době bezkráloví vedly nestabilní poměry panstvo jak katolické, tedy prohabsburské, tak i kališnické, známé jako jagellonské k dohodě na vytvoření branně-politických svazů panstva, rytířstva i královských měst, známých pod názvem landfrýdy, které z dnešního pohledu vytvářely jakousi krajskou správní soustavu a nahrazovaly nedostatek ústřední státní moci.
V okamžiku, kdy se do čela východočeských landfrýdů, kde měli výraznou převahu kališníci, dostal v roce 1440 Hynek Ptáček z Pirkštejna, získal okamžitě jako jeho přítel Jiří z Poděbrad funkci hejtmana mladoboleslavského kraje. Když po čtyřech létech Hynek Ptáček zemřel, byl do čela spojených východočeských landfrýdů zvolen jednomyslně sotva čtyřiadvacetiletý Jiří z Poděbrad.
Za situace, kdy v téže době ovládala podstatnou část českých zemí katolická panská klika v čele s nejvyšším purkrabím Menhartem z Hradce a Oldřichem z Rožmberka, se Jiří z Poděbrad nemínil smířit s touto situací odporující celkovým zájmům politické situace v českém království a 22. června roku 1448 iniciativně dosáhl vytvoření označené jako Poděbradská jednota, ve které byli sdružení kališníci z východočeských landfrýdů, a v jejich čele zahájil tažení s cílem dosáhnout mocenského sjednocení celého království. Již v noci z 2. na 3. září roku 1348 Jiří z Poděbrad s velkým vojskem obsadil pražská města a vyhlásil se „správcem Království českého“.
Katolická část panstva jeho postavení zásadně neuznávala a Oldřich z Rožmberka založil 8. února roku 1349 Strakonickou jednotu a vyhlásil a vedl od té doby proti všem stoupencům Jiřího z Poděbrad vojenský odboj. Smutnou stránkou té doby je i fakt, že na stranu Oldřicha Rožmberka se přidal i Tábor, který se usilovně zbavoval všeho husitského a dokonce i klasického utrakvistického učení.
Situace vykazující znaky vnitřní války se projevila v celé zemi a Jiřík z Poděbrad postupně získával převahu v boji za své plné uznání v čele země. Již v říjnu roku 1451 jej za správce království českého plně a jednoznačně uznal římský král Fridrich III. Štýrský z dynastie Habsburků. Oficiálně byl Jiří z Poděbrad zvolen zemským správcem na zemském sněmu konaném 27. dubna roku 1452 v Praze. Oldřich z Rožmberka byl i nadále v opozici a odmítal se podřídit. Na jeho straně setrvala i města Tábor, Louny, Žatec a Písek. Vojenská urputnost Jiřího z Poděbrad se projevila, když vytáhl vojensky proti Táboru, kterého se zmocnil bez boje a nakonec přivedl k poslušnosti v říjnu 1452 i Oldřicha z Rožmberka.
Na jaře 1453 se vydal do Vídně veden snahou o zrušení interregna nad českými zeměmi, aby dojednal podmínky pro přijetí Ladislava Pohrobka, syna zesnulého krále Albrechta II. Habsburského. Také moravské stavy uznaly 6, července roku 1453 dědická práva Ladislava Pohrobka. Téhož roku se někteří příslušníci české šlechty postavili proti Jiřímu z Poděbrad a zosnovali spiknutí, které bylo odhaleno a řada iniciátorů skončila na popravišti. Na popravišti skončil i dřívější přítel zemského správce Jan Smiřický. Nově přijatý král Ladislav I. Pohrobek byl po svém návratu do Čech 28. října roku 1453 ve Svatovítské katedrále v Praze definitivně korunován. Postupně nový král objížděl všechny země, kterým vládl, včetně rakouských zemí a Uherska.
Do Prahy se vrátil až v září roku 1457. V té době mezi králem a správcem zemi českých Jiřím z Poděbrad byly vztahy vzdáleny ideálnímu stavu, což se po hovorech mezi králem a zemským správcem zlepšilo a došlo k opětovnému sblížení. Mezi rozpornými body, které panovníci řešili, byly zejména nesouhlasné názory Jiřího z Poděbrad na králův tvrdý postup vůči šlechtické opozici v Uhrách, ale i pražské věznění mladého Matyáše Korvína. Ladislav Pohrobek v té době připravoval svůj sňatek s Magdalenou, dcerou francouzského krále Karla VII.
Do Paříže vyjelo oficiální poselstvo, které vedl český šlechtic Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Poselstvo se rychle vracelo s kladnou odpovědí, ale osud vše zařídil jinak. Ladislav Pohrobek se den před 20. listopadem roku 1457 rozhodl, že se zúčastní křtin Šternberkova dítěte, a tak již během obřadu konaného v neděli se postupně, a následně ve stále větší intenzitě pociťoval král silnou nevolnost. Ve středu 23. listopadu 1457 zcela zesláblý a vyčerpaný Ladislav I. Pohrobek umírá. Mnohá staletí kolovaly domněnky, že byl král otráven, a že se na této královraždě měl podílet i Jiří z Poděbrad. Na základě vědeckého zkoumání, uskutečněném až v minulém století, vyšlo najevo, že Ladislav I. Pohrobek zemřel v důsledku akutní leukémie.
Po velkých tahanicích česká stavovská reprezentace byla nucena řešit otázku panovníka. Český volební sněm se sešel v únoru 1458 a již 2. března roku 1458 byl svobodně zvolen za nového krále. V dubnu byl Jiří z Poděbrad přijat za panovníka souhlasně i zástupci moravského zemského sněmu v Brně. Akt slavnostní korunovace Jiřího z Poděbrad konaný 7. května 1458 v katedrále sv. Víta, rozezvučel všechny pražské zvony. O den později byla korunována za českou královnu manželka Jiřího z Poděbrad Johana z Rožmitálu, matka jeho syna Hynka z Poděbrad, pozdějšího významného českého humanistického básníka a překladatele.
Postupně projížděl král se svým doprovodem významná moravská a česká města. Jiří z Poděbrad z Poděbrad vládl tvrdou rukou jak v otázkách územních, tak i stabilizaci zemských financí. Stanovil, že cizí obchodníci musí své závazky splácet přímo zlatem, stříbrem nebo velmi kvalitními mincemi. Současně zakázal vývoz zlata, stříbra i všeho českého oběživa. V roce 1461 vydal listinu, která výslovně potvrzovala zachování všech zemských práv a svobod včetně kompaktát. V polovině května roku 1464 vyslal Jiří z Poděbrad mírové poselstvo do Paříže k francouzskému králi Ludvíkovi XI. , přičemž poselstvo vezlo za podpory polského a uherského panovníka návrh na vytvoření společného uskupením-Ligy směřované proti expanzi Turků do Evropy.
Liga měla mít společné orgány a jejím prezidentem měl být francouzský král, který spolu s konsiliem panovníku měl přijímat klíčová rozhodnutí. Společná měla být i měna, mezinárodní rozhodčí soud, to vše za sníženého omezení suverenity jednotlivých států pro větší společnou akceschopnost. Papež i církevní orgány měly stát zcela mimo světskou moc. Francouzský král zřejmě pod vlivem papežského stolce tento návrh neakceptoval. Měsíc po vyslání poselstva do Francie, papež Pius II povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud, ale o necelé dva měsíce papež zemřel. Nový papež Pavel II. pokračoval postupu svého předchůdce a začátkem srpna 1465 určil českému králi Jiřímu z Poděbrad povinnost stanout před církevním kuriálním tribunálem, jinak při nesplnění papežovy vůle bude: „...v duchu křesťanské lásky, pokory a milosrdenství...“ exkomunikován.
Potíží Jiřího z Poděbrad využila česká katolická šlechta a 28. listopadu 1465 založila Jednotu zelenohorskou, do jejíhož čela se postavil Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Papež pokračoval ve svém nátlaku na českého krále a vyhlásil nad ním klatbu, označil jej za kacíře a prohlásil jej po celé Evropě za sesazeného z trůnu. Souběžně vyhlásil proti Čechám křížovou výpravu. V březnu 1467 pak svatá kurie posílá požehnání Zdeňkovi ze Šternberka jako hejtmanu Jednoty zelenohorské.
Oslabený Jiří z Poděbrad vedl v následujícím období otevřenou válku s Jednotou zelenohorskou. V roce 1469 se zčásti králi podařilo potlačil šlechtický odbor, ale stále zde byla hrozba vpádu cizích vojsk do českých zemí. Vojenské akce mezi Jiřím z Poděbrad a zejména spojencem císaře Fridricha III., králem uherským Matyášem Korvínem přinesly obrat, když byl uherský král při pokusu o dobytí Kutné Hory po porážce svých vojsk zajat a dostal se tak do moci Jiřího z Poděbrad. Po propuštění slíbil zanechat nepřátelství a zasadit se o mír mezi Čechy a papežem, ale své slovo nedodržel a pokračoval ve výbojích proti českým zemím. V lednu 1471 se prostřednictvím saských vévodů Albrechta a Arnošta podařilo dojednat předběžné podmínky určitého kompromisního smíru, přičemž podstatným důvodem byla jednak vyčerpanost katolického panstva a vleklost křížové války proti českým zemím. Podstatnou byla skutečnost, že Turkové opět ohrožovali svými údery evropské země.
Král Jiří z Poděbrad vydal pokyn k propuštění Matyáše Korvína 27. února 1471, když již byl sám vážně nemocen. První a jak se ukázalo i poslední český král Jiří z Poděbrad zemřel 22. března roku 1471, ve věku nedožitých 51 let. Příčinou králova úmrtí byl vysoce pravděpodobný následek vodnatelnosti a tumoru v játrech.